Helena Vondráčková | Oficiální internetové stránky
Píseň o rytíři
Text: Pavel Kopta
Jel bílý rytíř bílou krajinou,
vrána kráká píseň o saních.
Stráň se tu střídá s rovinou,
těšte se, saně, padá sníh.
Jel bílý rytíř bílou krajinou,
v dáli z čista jasna uviděl
na stráni dívku nevinnou,
v srdci mu buší salva děl.
Stůj, můj koni,
nepojedem dál,
stůj, můj koni,
poručil ten pán.
Na stráň šel
a na dívku se smál,
tak byl její
krásou upoután.
Na stráň šel
a řekl: Mám Tě rád.
Měl však zůstat stát.
Měl mlčky stát,
takhle dolů spad`,
z té příkré stráně spad`
on dolů,
dolů,
před tou dívkou spad`.
Jel černý rytíř černou krajinou,
havran kráká píseň o saních.
Vězní prý dívku nevinnou,
střezte se, saně, rukou mých.
Leť, můj koni,
leť jen stále dál,
zůstaň stát až
u těch černých skal.
Co se státi má,
tak to se staň,
neušetřím ani jednu saň.
První, druhá
a pak třetí saň
zaplatila daň,
krvavou daň.
Jel koníček
dny a týdny dál,
jel koníček
na svůj rodný hrad.
Na tom hradě
je pak velký bál,
rytíř dívku
bude si tam brát.
Z ostudy si kabát
chtěl dát šít,
nechtěl už dál žít,
ani den žít.
Teď však má zas klid
a oboustranný cit,
ten božský, rajský,
něžný lásky cit.