Toužím
chvíli vrátit se zpátky,
číst jen tak mezi řádky
v knihách pradávných dnů.

Když v nich najdeš,
kde vlastně je klíč
ke štěstí skryt,
život další začneš žít.

Půlnoc,
měsíc tajemně září
na mou samotu v stáří,
světlem chladným jak mráz.

Znám i krásu
z dob dříve nežli spálil ji čas,
znám i lásku,
štěstí v nás.

Příchuť prázdných,
dlouhých dnů
se vznáší kalným ránem.

Sfouk lampu vítr,
či se s přítmím loučí?
Den stává se
tvým pánem.

Svítá,
v slunci naděje prýští,
pro mne, pro život příští,
prázdnu nesmím se vzdát.
S novým ránem
noc další skrýváš ve vzpomínkách,
jako tenkrát
tisíckrát.

Slunce září
výškou stromů,
proč vzpomínkám se bráním?

Zdá se, vadnou
jako jarní kvítí,
jsou prázdnější než prázdné.

Hýčkej
mě letmým dotekem skrání,
slyš můj pláč, vzpomínání
na dny zázračných změn.
Chvilka stačí
a co je štěstí pochopíš sám.
Hleď, jak vítám
další den.